Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdeněk Jirotka
[7.1.1911-12.4.2003]


Český spisovatel a fejetonista, člen PEN-klubu, se narodil v roce 1911 v Ostravě. Po středoškolských studiích v Ostravě a v Hradci Králové vstoupil do československé armády a do roku 1940 sloužil jako důstojník pěchoty v Košicích, Banské Bystrici, Olomouci, Brně a Vyškově. Pak se věnoval profesi spisovatele. V roce 1940 nastoupil do Lidových novin, po druhé světové válce byl redaktorem Svobodných novin. V roce 1951 se přešel do redakce Dikobrazu. V letech 1953 až 1962 pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, poté byl zástupcem šéfredaktora Dikobrazu až do roku 1971.
Zdeněk Jirotka je znám především jako autor humorně zábavného románu Saturnin. Mimořádný ohlas jeho již později nikdy nepřekonané prvotiny mu umožnil opustit "všední" povolání a věnovat se literární a editorské činnosti. V Saturninovi zdařile parodoval konvenční návyky uhlazené britské středostavovské společnosti. Vycházel přitom z tradice anglického sarkastického humoru J. K. Jeroma Jerome Klapka Jerome a P. G. Wodehouse a zároveň parodoval styl jejich napodobitelů. Dále napsal románovou parodii na detektivní žánr Muž se psem a veselé příběhů z prostředí školy Profesor biologie na žebříku. Jeho rozhlasové hříčky vyšly pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouškem.
Na úspěch prvních dvou knih se mu již nikdy nepodařilo navázat a s postupujícím stářím se již autorsky odmlčel. Podle jeho knihy Saturnin natočil počátkem 90. let režisér Jiří Věrčák stejnojmenný film, který si získal oblibu u diváků, stejně jako jeho knižní předloha. 
 Jirotka, Zdeněk : Saturnin 
V české literatuře se vždy dařilo satiře a parodii. Výsměch dobovým nešvarům a mravům se objevil již ve středověké a renesanční literatuře. V období baroka se humor uchovával především v říkadlech a v lidových, kramářských a jarmarečních písních. Celkový rozvoj české literatury během devatenáctého století, který započal národním obrozením, znamená i rozvoj humoru. Ten se z lidových vrstev začíná přesouvat i do krásné literatury.
Po roce 1945 byl velmi oblíbeným týdeník Dikobraz, který se stal působištěm řady spisovatelů, humoristů, kreslířů i novinářů. Jedním z nich byl i Zdeněk Jirotka. 
Vytvořením Protektorátu Čechy a Morava byla dosavadní tradice humoristů přerušena. Oficiálně publikovaná satira namířená k pranýřování dobových společenských nešvarů se v nových poměrech stala nemyslitelnou. Přesto, nebo snad právě proto, zažívá v této době humoristická literatura nebývalý rozkvět. Žel často na úkor kvality. Mnohá díla dostávají schématický ráz, z bohaté produkce si trvalejší hodnotu uchovala jen hrstka z nich, k takovým patří i romány Zdeňka Jirotky .
Jeho další literární činnost se po válce omezila jen na krátké povídky a fejetony publikované v novinách a časopisech. Jeho stěžejním dílem tak zůstává prvotina Saturnin, kterou vnáší do české literatury suchý, lakonický humor inspirovaný anglickou tradicí, jenž zůstává svěží i po šedesáti letech a je přístupný stále dalším generacím čtenářů.
Srovnání poetiky dvou próz českého spisovatele a humoristy Zdeňka Jirotky. Jedná se o romány Saturnin a Muž se psem. Obě tyto knihy vyšly během německé okupace Československa za druhé světové války a obě spadají do oblasti humoristické literatury. Saturnin je autorovou románovou prvotinou a poprvé vyšel v roce 1942 v Brně v edici Lidových novin. Muž se psem následoval v roce 1944 ve stejné edici. Zatímco prvotina sklidila okamžitý úspěch a byla přivítána kritikou i čtenářstvem, jeho druhý románový počin si své místo na slunci budoval obtížněji. Ne všude ho kritika přijala kladně, ve čtenářském povědomí si neuchoval výsadní postavení jako jeho předchůdce a postupně upadal ve srovnání se Saturninem v zapomnění. Teprve v posledních několika letech se toto dílo dočkalo dalšího vydávání, při této příležitosti nově vzniklé recenze vyznívaly mnohem pochvalněji a kniha byla stavěna naroveň se Saturninem. 
 
Osobnost Zdeňka Jirotky
 
Je jen velmi málo českých čtenářů, kteří by neznali Saturnina, humoristický román starý již více než šedesát let. Postavy, které v něm vystupují, zlidověly, stejně jako jejich výroky. Ale co jeho tvůrce? Zatímco Saturnina objevovaly stále další a další generace čtenářů, život Zdeňka Jirotky plynul pokojně bez prudkých zvratů, dokud se před pěti lety neuzavřel navždy.
Rodištěm se Zdeňku Jirotkovi stala 7. ledna 1911 Ostrava, ke které ale nenavázal hlubší vztah. Jeho rodiče se tam rozvedli a ve čtrnácti letech se přestěhoval za otcem do Hradce Králové. Jak sám později přiznával v rozhovorech, od té chvíle se měl jen dobře. V Ostravě žil v domě v Zámostní ulici, kde měl jeho otec elektrikářskou dílnu s prodejnou. V Ostravě také nastoupil do reálky v Matiční ulici, kde zprvu prospíval s vyznamenáním, ale nakonec byl v kvintě pro kázeňský přestupek vyloučen. Vyučil se zedníkem a svá studia dokončil v Hradci Králové v roce 1933 maturitou na vyšší průmyslové škole stavitelské. Poté nastoupil vojenskou službu, během níž se dostal až na východní Slovensko, domů se vracel jako podporučík v záloze.
Marné hledání zaměstnání ho přivedlo zpět k armádě, sloužil na různých místech po celé Moravě, v Olomouci, Vyškově, Brně a také v Přástavicích, blízko nichž ležela vesnice Dalskabát. Právě tam se seznámil se svou budoucí ženou Helenou Slezákovou, se kterou se oženil 2. září 1939. Jméno této vesnice zaujalo jeho přítele Jana Drdu, jenž podle něj po letech pojmenoval pohádkovou vesnici Dalskabáty ve své hře. V armádě sloužil Zdeněk Jirotka až do jejího rozpuštění po německé okupaci v roce 1939. Na počátku čtyřicátých let pracoval na ministerstvu veřejných prací v kanceláři pro stavbu průplavu Labe-Odra-Dunaj, ale později bylo rozhodnuto, že bývalí důstojníci československé armády se na tomto projektu nemohou podílet. Po odchodu z tohoto zaměstnání se začal věnovat již pouze novinářské a spisovatelské činnosti.
Počátky jeho tvorby lze spojit opět se jménem Jana Drdy. Zdeněk Jirotka byl výborným vypravěčem, ale nepokusil se cokoli publikovat. Teprve přátelství s tímto mladým redaktorem Lidových novin, s nímž se seznámil ve třicátých letech na dovolené u svého švagra na jižní Moravě, se stalo impulsem k uveřejnění Jirotkových nápadů. A Jan Drda, zaujat jeho vypravováním, mu navrhl, aby napsal příspěvek pro Lidové noviny. Dokonce se mu s touto nabídkou připomínal, neboť si Zdeněk Jirotka nebyl jistý, zda byla míněna vážně. Velmi si cenil toho, že má psát právě pro Lidové noviny, které v té době měly vysokou uměleckou úroveň. První krátká povídka, která mu byla v Lidových novinách otištěna, nesla název Sedm stupňů pod nulou. Vznikla na základě povídání s Drdovými, kdy se paní Drdová zmínila o svém snu, v němž hrál Vlasta Burian ve filmu, který nesl právě tento název. Povídka slavila úspěch, což znamenalo povzbuzení pro následující literární práci. Druhým počinem se stala povídka nazvaná Můj sluha Saturnin, vzniklá na popud Jana Drdy. Postupně psal a otiskoval další povídky, fejetony a úvahy. Zprvu si v Lidových novinách jen přivydělával, ale po ztrátě zaměstnání na ministerstvu již dosavadní drobné prózy na slušné živobytí nestačily, proto se rozhodl napsat rozsáhlejší práci. Vrátil se ke své dřívější povídce Můj sluha Saturnin, seznal totiž, že Saturnin je figura natolik výrazná, aby mohla unést celou knihu. Jejím rozšířením tak vznikl v roce 1942 slavný humoristický román Saturnin. O dva roky později vydal svou druhou prózu Muž se psem. 
V Lidových novinách mu byl svěřen také sloupek Pražský film, kam zaznamenával krátké historky o známých umělcích a vědeckých osobnostech. I zde se projevil jeho smysl pro humor. Pokud nebyl právě dostatek aktuálních anekdot vhodných ke zveřejnění, vymyslel svou vlastní historku, kterou přiřadil k nějaké osobnosti doufaje, že se neurazí.
Během války začala i jeho spolupráce s rozhlasem, pro který psal drobné hry, hříčky a fejetony. Jeho první dramatickou prací se stala groteska Agentura pro všecko, následovaly grotesky Hloupý milionář, Zmizení Karla Poplety, S Xaverem se musí něžně, Domácí dílna, Přeháňka nad Mont Blancem. Jako rozhlasový humorista byl ve své době velmi oceňován. V roce 1946 vyšel soubor jeho tří rozhlasových her pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouchem.
Po válce působil v Lidových novinách jako redaktor, a to až do jejich zrušení počátkem padesátých let. Pak spolupracoval krátce s Dikobrazem, odkud odešel do Československého rozhlasu jako vedoucí redakce humoru a satiry, později jako vedoucí oddělení české a slovenské literatury. Místa vedoucího se nakonec dobrovolně vzdal a stal se běžným redaktorem. Publikoval v časopisech, které redigoval, dále ve Světě práce nebo v Československém novináři. Kromě her pro rozhlas psal také pro televizi, například hry Případ pro tři a Věštec. Soubor povídek a fejetonů z prostředí školy, publikovaných dříve v Dikobrazu, vydal v roce 1956 pod názvem Profesor biologie na žebříku.
Na počátku šedesátých let se opět vrátil do redakce Dikobrazu, byl povolán přímo šéfredaktorem Otou Šafránkem jako jeho zástupce. Ten doufal, že bude Zdeněk Jirotka pokračovat v psaní povídek. To se mu ale příliš nesplnilo, podle svědectví spolupracovníků a známých psal Zdeněk Jirotka těžce, chtěl, aby jeho práce, pokud má být publikována, byla precizní. Své historky přivedl k dokonalosti tím, že je neustále vylepšoval vypravováním ostatním. Ale místo toho, aby je otiskl, začal se věnovat další historce. Měl řadu nápadů na povídky, ale zužitkovával je právě jen v ústním podání. Patřil k těm lidem, kteří dovedou i ty nejdrobnější události ze života zpracovat ve velmi vtipnou historku, mnozí proto považovali jeho vyprávění za vymyšlená. Přivydělával si také jako porotce v soutěžích, například v Desetkrát odpověz, nebo cestoval po republice s literárními besedami a zábavnými pořady, jako byl Vrabec v hrsti.
V šedesátých letech byl spoluautorem a jedním z protagonistů rozhlasového vypravěčského cyklu Sedmilháři, který vznikl z pouhého vyprávění historek, jimiž se mezi sebou redaktoři bavili. Iniciátorkou projektu se stala Dita Skálová, jež je přiměla tato povídání publikovat. Podíleli na něm Vladimír Kalina, František Vlček, Ivan Osvald, Jindřiška Smetanová nebo Jaroslav Otčenášek. Tento úspěšný pořad, uváděný později i v televizi, skončil po roce 1968, svým obsahem byl pro nové poměry nepřijatelný. Část historek, které v pořadech zazněly, vyšla v roce 2006 knižně v publikaci Velká kniha Sedmilhářů.
 Zdeněk Jirotka vpád sovětských vojsk nepřivítal, proto pro něj zhruba na dvacet let platil zákaz publikační činnosti. To se dotklo i opětovného vydávání Saturnina, který mohl znovu vyjít až na konci osmdesátých let. V roce 1971 odešel do důchodu. Pokud měl ještě předtím záměr napsat další knihu nebo alespoň jiné drobnější prózy, nucené odmlčení znamenalo utlumení jeho snahy publikovat cokoli dalšího. Jeho literární tvorba se uzavřela přibližně v této době. Po roce 1989 se na pultech knihkupectví nabízí jen nové reedice jeho starších prací. Vedle knih Saturnin a Muž se psem, jež byly vydány již několikrát, se v roce 2000 objevil zásluhou nakladatelství Akcent v Třebíči soubor jeho starších povídek a rozhlasových her Pravidla se změnila, obsahující například jeho prvotinu Sedm stupňů pod nulou či ranou rozhlasovou hru Hvězdy nad starým Vavrouchem.
Ve svém civilním životě připomínal skutečného anglického gentlemana, ať již noblesou vystupování nebo suchým humorem. Miloval anglosaskou literaturu a anglické vtipy, se svou ženou hrál bridge, oblíbenou hru Angličanů, údajně se anglicky naučil proto, aby mohl číst Tři muže ve člunu v originále. Jerome Klapka Jerome totiž patřil mezi jeho oblíbené autory, jeho díla se mu stala tím, čím byl pro velkou řadu čtenářů Saturnin. Smysl pro humor projevoval Zdeněk Jirotka nejen ve své literární činnosti, ale také například v rozhovorech, které poskytoval. Na jednoduché otázky rád odpovídal historkami dokazujícími jeho nadhled a radost ze života. Zemřel 14. dubna 2003 v Praze, obklopen milující rodinou.
 
Poetika próz Saturnin a Muž se psem
Fabule románů
Zdeněk Jirotka patřil, jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, mezi výborné vypravěče. V obou analyzovaných prózách tvoří barvité vyprávění děje důležitou součást celkové kompozice. Pro ujasnění pozdějších rozborů připomeňme nyní jejich základní fabule.
V románu Saturnin sleduje autor poměrně jednolitou dějovou linii, která začíná v okamžiku, kdy si vypravěč pořídí sluhu Saturnina. Díky jeho nevypočitatelné povaze a sklonu k nepředvídatelným rozhodnutím se z pohodlného staromládeneckého bytu stěhují na obytnou loď na Vltavě. Poté se děj přesouvá do vily vypravěčova dědečka. Postupně se tam sejdou všichni účastníci vyprávění, ať je dědeček pozval nebo se přizvali sami. Z pohledu vypravěče se jedná o jeho tři týdny dovolené, jež popisuje se všemi podrobnostmi, které ho zaujaly. Po několika klidných dnech přichází letní bouřka, jež přeruší dodávku elektrického proudu v domě. Jeho obyvatelé jsou též odříznuti od městečka, protože prudká voda v řece strhla most. Rázem se z nich stávají trosečníci odkázaní pouze na dříve uschované zásoby. Ty kvapem dochází a je třeba vymyslet plán záchrany, neboť doposud očekávaná pomoc blízkého souseda, jenž měl v případě nouze okamžitě postavit nový most, stále nedorazila. Když je navíc vážná situace znásobena zmizením zbytku zásob, které v zoufalém rozpoložení spořádala teta Kateřina s Miloušem, vydávají se všichni na túru do hor ke srubu doktora Vlacha, aby načerpali zásoby a mohli dosáhnout městečka. Několikadenní pochod je nejnamáhavější pro dědečka, jenž si v pokusu o důstojný proslov pochroumá nohu. Pocit štěstí z nakonec úspěšné anabáze zkalí jen pohled na nový most k dědečkově vile, který stavitel Novotný vybudoval ihned po jejich odchodu. Závěr příběhu je věnován vypravěči, který dostane naději na vztah se slečnou Barborou i v Praze, dojde k vytvoření Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru a vše je ukončeno happyendem konstatováním o svatbě tety Kateřiny.
Parodický román Muž se psem začíná představením nebezpečného bankovního podvodníka Jiřího Testona, kterého neúspěšně stíhá celá Evropa. Komisař Valet je ze snahy o jeho dopadení již velmi unaven a potřebuje si odpočinout. Příhodné místo pro načerpání nových sil nalezne na odlehlém majáku, který hlídá téměř dvacet let Václav Kavaňas. Po krátké rozmluvě se dohodnou na dočasném prohození si svých rolí. Komisař Valet bude měsíc hlídat maják, zatímco se Václav Kavaňas coby soukromý detektiv pokusí dopadnout Jiřího Testona. Při cestě do Prahy, kam po opuštění majáku zamíří, se setkává se dvěma důležitými figurami příběhu. Jednak s podvodníkem panem Maresku, který pojme nevývratné podezření, že ho záměrně sleduje, a jednak s foxteriérem Watsonem, který se stává jeho nerozlučným společníkem. Po příjezdu do Prahy je Václav Kavaňas intrikou pana Maresku zatčen, a zároveň se za něj pan Maresku vydává v hotelu Metropol. Uslyší to sekretářka mladšího bratra pana Kavaňase slečna Libuše Kadlecová a rozhodne se dovést dlouho ztraceného bratra domů. Pravý Václav Kavaňas je záhy propuštěn na svobodu a vrací se do hotelu Metropol, v němž nachází přátelskou pomoc vrátného Josefa Červenky. Z pronásledování Jiřího Testona se stává hon za panem Maresku, který vrcholí u bratra Václava Kavaňase Ladislava. Podvodníkovi se již nepodaří uprchnout a i díky pomoci foxteriéra Watsona je úspěšně dopaden. Závěr pak patří konstatování Václava Kavaňase, že dalšího dlouho hledaného podvodníka Jiřího Testona zajal na svém majáku už před několika týdny.
Z uvedeného shrnutí dějových linií si lze všimnout prvního základního rozdílu mezi oběma prózami. Zatímco v Saturninovi si autor vystačil s jednoduchou zápletkou o jedné „obyčejně neobyčejné“ dovolené na venkově, u které slovo dobrodružství můžeme dát téměř do uvozovek, a vznikl humor účinný i po několika desetiletích, ve své druhé knize sáhl po daleko exotičtějším prostředí a sensačnějších dějových zvratech. To by samo o sobě nebylo problémem, ten nastal spíše tím, že neustálé proměny v ději na sebe moc logicky nenavazují, což vede ke špatné orientaci čtenáře v textu, jež sám není nijak rozsáhlý. Sevřenější kompozice by mohla dát lépe vyniknout komickým situacím, aby zapadly do kontextu děje a nevypadaly pouze postavené na efekt. Na druhou stranu je třeba přiznat, že Zdeněk Jirotka psal knihu pro pobavení své i čtenářů, proto neklade důraz na samotný děj, ale právě na ony komické scény připomínající ve svém zřetězení filmové veselohry a grotesky, jež jsou ostatně velmi často vystavěny na chatrné zápletce.
Koho označit za hlavní postavu románu? Podle titulu díla by jí měl být sluha Saturnin. Ovšem příběhem knihy nejsou pouhé osudy Saturnina, ale celý komplex událostí, ve kterých mimo jiné vystupuje i on. I když je sám iniciátorem mnohých situací, často také zůstává ve stínu jednání jiných. Jako hlavní postava by se nabízel i Saturninův pán, který je zároveň vypravěčem celého příběhu. Typů vypravěče v literatuře je celá řada, v tomto románu se jedná o postavu personálního vypravěče, kterého charakterizoval František Všetička takto: „Jeho funkce spočívá v tom, že příběh zprostředkovává. Vypravěč není přitom totožný s osobou autora, netlumočí jeho názory a postoje. Personální vypravěč je v textu fyzicky přítomen, to znamená, že v něm vystupuje jako postava a průběh událostí podává v ich-formě. Je účastníkem děje, většinou ovšem pasivním, který do událostí převážně nijak nezasahuje, pouze jim přihlíží.“[1] Podobně vystihuje tuto formu vyprávění i Lubomír Doležel, který hovoří o osobním vypravěči, jenž přebírá vedle vypravěčské funkce rovněž tu akční, jíž se podílí na konstruování příběhu. 
Význam vypravěče románu je umocněn tím, že má vztah ke všem ostatním postavám. Příbuzenství jej váže s dědečkem, tetou Kateřinou a Miloušem, láska ho poutá ke slečně Barboře, kterou zpovzdálí miluje, přátelství ho spojuje s doktorem Vlachem, s nímž vede debaty na různá témata, a zaměstnává Saturnina. Na druhou stranu autor jeho význam umenšil tím, že mu nepřisoudil žádné jméno. Jedná se o mladého muže kolem třiceti let, který žije klidným, respektive nudným životem pražského úředníka, jenž plyne nerušeně a pokojně až do okamžiku, kdy se hrdina rozhodne najmout si sluhu. Tento fakt, neobvyklý i v té době, není nijak osvětlen. Pro dobro věci je nutno akceptovat fikci, kdy si obyčejný úředník najímá osobního sluhu. S ním přichází do vypravěčova života zmatek, nečekané starosti, vzrušení i nepříjemnosti. Dostává se do víru událostí, které není schopen regulovat, jen se jim může trpně poddávat a přijímat je. Z pohodlného mládeneckého bytu s příjemnou starou paní bytnou je nečekaně, bez svého vědomí, přestěhován do hausbótu na Vltavě. Také se náhle kolem něj šíří neuvěřitelné historky o dobrodružstvích, která měl prožít, lidé ho považují za skvělého a přitom skromného hrdinu. Nutno poznamenat, že se ke všem novinkám, které kolem něj  Saturnin zavádí, staví s klidem anglického lorda, aniž by se chtěl jakkoli vzepřít. Jak je charakterizován v prvních kapitolách románu, takovým zůstává i v dalším ději, který se z Prahy přesunul na venkov k dědečkovi. Žádná aktivita od něj neplyne, naopak se nechává unášet událostmi kolem něj. 
Z uvedené charakteristiky vyplývá, že román nestojí na jedné hlavní postavě, kterou by ty ostatní pouze doplňovaly. Pozornost je jednotlivým aktérům věnována téměř rovnocenně, doplňují se vzájemně a dohromady vytváří celek příběhu, aniž by kterákoli vyčnívala vysoko nad ostatní.
Je nasnadě, proč autor zvolil právě typ plochých postav. Jeho záměr napsat humoristickou knihu se s hluboce psychologicky propracovanými charaktery prakticky vylučuje. Ke svým postavám zaujímá kladný postoj, přestože odhaluje jejich směšné nedostatky, vykresluje je tak, že jsou čtenáři sympatičtí, i když se jedná třeba o tetu Kateřinu.[2]
Pokud si byly v románu Saturnin postavy téměř rovnocenné, v knize Muž se psem je situace odlišná. Jako hlavní postavu lze označit Václava Kavaňase, strážce majáku na blíže neuvedeném místě, který v knize vystupuje jako soukromý detektiv, jemuž zdařile sekunduje podvodník pan Maresku alias pan Peters alias pan Wild. V příběhu se dále vyskytuje řada dalších postav, jež plní mnohdy pouze epizodní úlohu, aniž by posunovaly děj jakkoli dopředu. Pro obecnou charakteristiku postav lze použít stejného vyjádření jako u románu Saturnin, jedná se rovněž o ploché postavy. Kniha je tentokrát vyprávěna v er-formě. 
Podobně jako u Saturnina, ani v knize Muž se psem nevystupuje vyloženě negativní postava. I když se hlavní hrdina honí za bankovním podvodníkem, tedy vlastně zločincem, smyslem pro humor a milým vystupováním vyrovnává onen zloduch své nečestné jednání. Zločincem z povolání se stal po deseti letech  poctivého života a dřiny ne snad proto, že mu nepřinesla nic dobrého, ale proto, že jen tak se nejlépe projevila jeho povaha, která mu velela vychutnávat život plnými doušky. Pod vlivem knihy „Nejvyšší úspěch? Ano!“ se dopracoval k tomu, že nejsilnější osobností bude, když přechytračí ty nejmocnější. Tento bonviván prochází svými úspěchy i selháními stejně klidně, aniž by mu jakýkoli problém způsobil ztrátu chuti k jídlu. Pokud cítí, že je pronásledován, spíše se tím baví, než aby byl znepokojen. Jeho pohled na život jako na jednu velkou zábavnou hru mu zajišťuje sympatie lidí se zdravým smyslem pro humor.
Takovým je například pan Václav Kavaňas. Na osamělém majáku strávil coby hlídač téměř dvacet let, když z nešťastné lásky odešel do ústraní, opustiv bratra Ladislava. S ostatními lidmi byl v kontaktu pouze dvakrát do roka, když mu přivezli zásoby na šest měsíců. Čas, kterého měl hojně k dispozici, využil místo k pití rumu ke studiu kriminologie. Jako teoretik byl perfektně připraven pustit se za zločinci jakkoli rafinovanými. Příležitost uplatnit svůj potenciál dostává v okamžiku, kdy na jeho maják přijíždí policejní komisař Valet. 
Všechny další postavy románu jsou načrtnuty ještě jednodušeji a není jim dán žádný větší prostor. Jiří Teston je typickou metascénní postavou, jak ji charakterizuje František Všetička: „Mimoscénní postava je každá literární postava, která nevystupuje na románové scéně, ale o níž je ve slovesném díle řeč; tedy vystupuje toliko za scénou a ovlivňuje jednání osob na scéně.“[3] Je to právě onen velice rafinovaný podvodník, kterého honí celá Evropa jako jednoho z nejnebezpečnějších zločinců, na jehož hlavu je vypsána značná odměna, i když o něm dohromady nikdo nic neví. V celém příběhu knihy se s ním nesetkáme, je pouze předmětem hovoru ostatních a jeho dopadení je cílem Václava Kavaňase. Ten teprve na konci příběhu prozradí, že dotyčného podvodníka uvěznil hned na začátku svého dobrodružství v majáku, čtenář tedy zjišťuje, že se jednalo o komisaře Valeta.
Václavu Kavaňasovi pomáhá v jeho detektivním pátrání hotelový vrátný pan Červinka, jehož náplní života je čtení detektivek, které téměř bez ustání hltá. Jimi teoreticky vybaven, ujímá se mnohého pátrání a usnadňuje detektivovi jeho práci.
Prostorem, který rámuje celý příběh, je Praha. Tam vše začíná i končí. Pražské prostředí, ve kterém si Saturnin musí vymýšlet dobrodružství svého pána, aby se neukousal nudou a rozvířil stojaté vody maloměšťáckého způsobu života, který se mu z duše protiví, je v kontrastu s dědečkovou vilou, venkovem, přírodou. Tam se odehrávají skutečná, ne vymyšlená dobrodružství, byť nejsou nijak dramatická a závažnou příchuť jim dodávají sami hrdinové. 
Podobnou prostorovou sevřenost v románě Muž se psem nenajdeme. Je to dáno již samotnou povahou příběhu založeného na myšlence nepolapitelného, stále unikajícího zločince, kterého se snaží dopadnout soukromý detektiv. 
 
Úryvek z práce:
"Saturnin

Autor: Zdeněk Jirotka
Ilustroval:Stanislav Duda
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 1968

Hlavní postavy : Saturnin: Jedná se o sluhu vypravěče. Vymýšlí a provádí různé kanadské žertíky jiným lidech, kteří se v knize objevují, nejvíc lotrovin dělá Miloušovi a tetě Kateřině. Ostatní postavy si ho oblíbily a braly jej ne jako sluhu, ale jako přítele.
Vypravěč: Je to třcetiletý muž. Je zamilován do slečny Barbory.

Obsah knihy: Vypravěč na začátku knihy shání sluhu, na tuto nabídku se ozve právě Saturnin. Od první chvíle se vypravči Saturnin zdá velmi zvláštní, což se za nedlouho potvrdí, protože mu volá do kavárny, že jeho byt byl přestěhován na hausbót. Na kurtech potkává slečnu Barboru, která na rozdíl od něho umí skvěle hrát tenis, takže mu Saturnin na lodi postaví cvičnou tenisovou zeď, aby se mohl zlepšit a být rovnoceným soupeřem. Je až záhadou jak přesné informace se Saturninovi dostávají. Klidný život je ovšem vyrušen tetou Kateřinou, která přijela se svým synáčkem Miloušem za nimi na návštěvu, to se ovšem vypravěči nelíbí, protože teta se bez dovolení nastěhovala do jeho kajuty, takže nemá kde spát. Saturnin to pozná, takže je začne svým podivným způsobem vyhánět z lodi pomocí škrabošky čerta a Mikuláše.
Za nedlouho přicházejí prázdniny, které se vypravěč rozhodl strávit se Saturninem na venkově ve vile dědečka. Tam se setkává s doktorem Vlachem, slečnou Barborou, ale také s tetou Kateřinou a jejím povedeným synáčkem Miloušem. Tam se odehraje několik příhod, které jsou většinou způsobeny Saturninem, ale to se dovídáme zajímavým způsobem většinou na konci příběhu. Příjemná dovolená končí velkými deštmi, kdy dojde k výpadku elektrického proudu a k vypnutí jističe, na čež je tato skutečnost zapomenuta. Protože dědeček je velmi zamilován do elektáren a do všeho elektrického, má ve vile vše ektrifikováno, takže v podstatě nemůžou v domě téměř nic využít – i vařit musí slečna Barbora na otevřeném ohništi za vilou. Záplavami je stržen most vedoucí jako jediná přístupová cesta k městu, proto se ocitají téměř odříznuti od světa. Hospodyně s kuchařkou jely těsně před spadnutím mostu na nákup, zásoby jídla se ztenčují, takže po několika dnech se rozhodli vydat na chatu doktora Vlacha, která leží v kopcích půl dne cesty od vilky a potom dále do města. Cesta však neplánovaně trvala tři dny. První den byl pořád do kopce na cahtu doktora Vlacha, tam přespali a druhý den se vydali dál, dědeček si však nešťastnou náhodou zvrtne kotník a musí jít velmi pomalu."
Ovšem vytříbený jazykový styl intelektuálního humoru umně spojený s potřeštěnými kousky je vlastní pouze autorově prvotině. Ani ve své druhé knize neopouští Zdeněk Jirotka suchý humor a nadhled, ale je vidět posun v jazykové rovině. Autor zanechal při práci s textem ich-formy vyprávění a doslovného přetlumočení dialogů, jež tvoří jeden z hlavních zdrojů humoru v Saturninovi, a přiklonil se k vševědoucímu vypravěči a běžným dialogům. Tím zmizel kontrast mezi přísně spisovným jazykem s knižními obraty a ryze osobním vyprávěním mladého muže, který sděluje své zážitky z dovolené.
 
 
Román Saturnin je srozumitelný pro všechny typy čtenářů, zatímco prózu Muž se psem zřejmě lépe ocení ti, kteří znají tzv. cliftonky a bufalobilky, jejichž masová produkce a čtenářská obliba v období protektorátu byla jedním z rysů tehdejší literatury. Zdeněk Jirotka paroduje touto knihou všechna klišé v nich obsažená, ať již jazyková či dějová, ovšem porozumění tomuto výsměchu vyžaduje zasvěceného čtenáře. Protože se však tento druh zábavného čtiva postupně dostal na okraj čtenářského zájmu, parodická funkce prózy Muž se psem ztratila svůj aktuální kontext, a tím i možnost stát se trvale přitažlivým románem jako Saturnin.
 
Primární literatura
JIROTKA, ZDENĚK. Muž se psem. 1. vydání. Brno: Lidové noviny, 1944.
JIROTKA, ZDENĚK. Saturnin. 14. vydání. Praha: Šulc a spol., 1999.
 
Sekundární literatura
BÍLEK, PETR. A. Hledání jazyka interpretace. Brno: Host, 2003.


 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář